Zápisky z cest...

Václav Klaus dnes křtil svou knihu "Zápisky z cest", kterou vydalo nakladatelství Fragment. Když z oné akce odjížděl, shodou okolností na letiště odkud se vydal na návštěvu USA, přemýšlel o tom, zda jěště někdy bude publikovat své dojmy z cestování. Rozhodl se, že tak učiní, protože si je prý jistý, že tím alespoň někomu udělá radost. Naše povídání žádné nakladatelství nejspíš nevydá, ale i tak jsme si řekli, že se s vámi podělíme o zážitky z našeho putování po Bretani... snad to některé z vás taktéž potěší. Část první je o dopravě.

Tomášův let do Francie byl opravdu zajímavý. Jelikož poprvé letěl vrtulovým letadlem (z čehož měl náležitou radost), tak si ho chtěl vyfotografovat. Při tom ho ale odchytila letištní ochranka... musel jim vysvětlit, proč si dokumentuje letiště a vyplnit dokument, že opravdu není terorista. Ironií osudu bylo, že cestoval 11. září, v den devátého výročí atentátu na WTC. Někomu to může přijít úsměvné, jenže Tom měl problémy při odbavování letu zpět do Irska, kdy ho francouzská strana nechtěla pustit - ani se jim nedivím, když prý mají jejich obranné složky podložené podezření na možný teroristický útok.

Stopem po Bretani

Na okružní cestu po Ille-et-Vilaine (jeden ze čtyř bretaňských regionů) jsme vyráželi z Rennes, hlavního města Bretaně a cestovali jsme stopem, což je nejen finančně výhodné, ale je to i dobrý způsob jak poznat "domorodce"... Někteří nás varovali, že se v Bretani stopuje hodně špatně, naše zkušenost byla ovšem naštěstí velmi pozitivní. Na čtvrtku jsme si vždy napsali destinaci, kam jsme se chtěli dostat, připevnili ji na batoh a vyrazili z města/vesnice směrem na výpadovku. Většinou nám někdo zastavil ještě než jsme se dostali na místo, kde jsme chtěli začít stopovat. Snad jen jednou jsme si užili opravdového stopování a to jen díky špatnému výběru místa... ale i z něho jsme se nakonec dostali tam, kam jsme chtěli (Tom během té necelé hodinky, kterou jsme na daném místě strávili, analyzoval, proč nám nikdo nestaví a zkoušel různé strategie... nakonec prý zabralo jeho prošení a ztrápený výraz).

Profil řidiče, který v Bretani bere stopaře je asi následující: ženatý muž s malým dítětem v rodině (ano, jeden z nás se vždy mačkal s autosedačkou a hračkami, za což se řidič neustále omlouval), který má buď anglicky mluvící příbuzné či vycestoval do zahraničí a tudíž má alespoň základní znalosti angličtiny. Ale 100% bych na to nespoléhala... zastavila nám i paní o jejímž manželovi jsme si mysleli, že je Moula. Pravila totiž "my husband moules". No jo, jenže moule je francouzsky slávka, jejichž lovem se manžel zřejmě živil. Další řidič trval na tom, že nás musí odvézt až k ubytování, ale nemohl to najít... my se mu snažili vysvětlit, ať nás vyklopí kdekoliv, že je to jedno... jenže on nám nerozuměl, protože mluvil pouze francouzsky :-( Měli jste vidět tu radost v jeho očích, když konečně ten náš hostel našel.

Podařilo se nám stopnout i pár... respektive oni stopli nás. Jejich auto nás minulo při cestě na výpadovku z Pontorsonu. Ukazovali, že by nás vzali, ale že mají plný zavazadlový prostor a že bychom se nevešli. My se na ně usmáli a zamávali jim... pričemž Tom jen tak prohodil: Ti určitě budou čekat za rohem, aby nás přeci jen vzali. A měl pravdu. Zastavili, aby mohli přerovnat věci a srdečně na nás volali, jestli chceme odvézt. Byli moc příjemní. Museli jsme se smát, když jsme se pak náhodně sešli ve stejné restauraci v Cancale, kam nás vezli. Objednali jsme jim jako poděkování pohár a pán pak všem hostům v restauraci barvitě vyprávěl, jak jsme se seznámili (no jo, staly se z nás Cancalské celebrity).

Nejkratší svezení bylo i tím nejneobvyklejším prostředkem. Seděli jsme s Tomem na pláži v zátoce u hostelu a pozorovali západ slunce. Když tu se na obzoru objevila loď, kterou pohánělo veslování skupinky lidí věkového průměru 65 let. Loď jménem "Tolérance" přirazila ke břehu, půl osádky vystoupilo a zbytek se jal odplout do vedlejšího zálivu, aby mohli plavidlo ukotvit. Nešlo jim se odstrčit, tak jsme vyskočili, že jim pomůžeme a za tento projev ochoty nám bylo nabídnuto svezení. Tom se jen tak zeptal, kam že to jedou a když mu bylo sděleno, že to není daleko, tak se nenechal dále pobízet a hupsnul do lodi.

Tour de Bretagne

Kromě stopování jsme podnikli i malý okružní výlet na kolech údolím řeky La Rance. No, spíš to bylo takové Tour de Bretagne... i se stíhací etapou ke konci dne, kdy jsme měli strach, že se nestihneme vrátit včas, abychom odevzdali kola. Vyráželi jsme totiž se zpožděním, protože jsme měli problém najít otevřenou půjčovnu... V turistických informacích nám dali adresu, kde měli půčovat kola. Od ubytování to bylo přes celé město a ke všemu měli zavřeno. Tak jsme opět vyrazili do informací a donutili je zavolat do další provozovny, jestli vůbec fungují. Tentokrát nám našli jednu, co byla přímo za hostelem... takže zpět přes celé město... Pán byl velice ochotný, jelikož už je mimo sezónu, tak nám půjčil kola včetně výbavy za polovic - a ke všemu na nás čekal i po zavírací době (volali jsme mu cestou, že nejspíš budeme mít zpoždění). Taky nás ujistil, že to určitě stihneme ujet... Jenže netušil, že si chceme udělat přestávku v muzeu cideru (pro ty co neví - něco mezi burčákem a vyzrálým vínem).

Vzhledem k prohlídce muzea spojené s ochutnávkou a mé menší kolizi hned z počátku cesty a další během ní (mám teď jedno koleno sedřené a na druhém modřinu - nejsem antitalent, poprvé se mi přední kolo při zatáčení smeklo po kočičích hlavách a po druhé jsem skákala z pole, kde jsem si půjčila dva kukuřičné klasy) se nám výlet krapet protáhl... Navíc byl proti nám i terén. Každý sjezd z kopce jsme si náležitě vydřeli výšlapem. Ke všemu neuvěřitelně pražilo slunce, takže tvrzení jedné české cestovky, že: "Bretaň je kraj mlh, nízko plujících mraků, kraj tmavého a chladného moře - tedy kraj napohled drsný a nevlídný" nám v tu chvíli přišel jako hloupý žert (však posuďte sami dle fotek).

Po tomto zážitku jsme si mysleli, že už nás nemůže potkat nic "drsnějšího"... nicméně ani přesun po vlastní ose po pobřeží z Cancale zpět do St. Malo nebyl procházkou růžovým sadem - co se týče nároků na fyzičku. Terén a počasí bylo hodně podobné tomu během cyklo výletu. Také jsme s sebou táhli veškerou naši bagáž (každý cca 15Kg včetně pláštěnek a bund, které jsme za celý pobyt neměli ani jednou na sobě). Naše úsilí bylo ovšem odměněno nádhernými scenériemi a koupáním v tyrkysovém moři a dokonce jsme dorazili včas :-) asi tak pět minut před tím než měla oficiálně skončit možnost nahlásit se na ubytování...

To by bylo nejspíš souhrnem vše ohledně putování... příště se vrhnu na kulinářské a další zážitky.

Ahoj,
má vzdálená sestro! Trochu mi trvalo než jsem zrealizoval poskytnutý kontakt od Aleny, ale nakonec jsem jej neztratil a podařilo se mi projít nástrahami přihlašování. Tedy pokud jsou to opravdu Tvé stránky.
Chci Tě hlavně pozdravit, protože jsme se léta neviděli a příbuzní by se občas pozdravit mohli. Při prohlížení stránek Ti samozřejmě závidím krásné výlety po Irsku.

Bretaň trochu znám, dokonce jsme kdysi zkoušeli i stopování (ale to bylo opravdu dávno - v roce 1989, kdy se ještě před revolucí trochu uvolnila atmosféra a pustili nás se školním představením do Nantes na festival). Nezapomenu na stop z Carnacu do Nantes v 7 hodin večer. Pointa byla v tom, že ráno v 6 hodin odjížděl autobus do Čech a nás bylo 6 studentů bez koruny (resp. bez franku). Nakonec jsme neemigrovali, autobus stihli a museli nakonec udělat revoluci v Čechách, abychom se do Bretagne mohli znovu vrátit. Jednou to bylo severní pobřeží a podruhé jihozápad.

Jestli budeš mít chuť, tak bych rád občas pokračoval v korespondenci. Ženou mne do toho samozřejmě zištné důvody. Štěpánovi (tomu chlapečkovi, se kterým jsme byli v Liberci v Zoo) je už 15 let, chodí do kvarty a začínají se školou jezdit zatím na krátké výměny do Anglie. Časem se tyto výměny jistě prodlouží a i on bude uvažovat o nějakém studiu v zahraničí. Třeba nám poradíš.

Kontaktovat se můžeme klasicky mailem (davidmarekprague@razdva.cz), nebo jsem si zřídil stránku na Facebooku. Jsem ovšem amatér, ale pár fotek jsem tam protlačil.

Užívejte si krásných deštivých dnů v Irsku. My tu začínáme mrznout.

Ahoj, David.


Theme port sponsored by Duplika Hosting.
Domů Back To Top