Pokus o předávkování kinematografií

Z krátkých zpráv víte, že v Dublinu proběhl v únoru Mezinárodní filmový festival, pod záštitou hlavního sponzora – Jameson whiskey (Irish distillers), kdy bylo během deseti dnů promítnuto cca sto filmů v sedmi různých kinech města. Program byl doplněn diskuzemi s režiséry promítaných filmů a na některé produkce se dostavili i samotní herci. Kdo by si nechal ujít možnost vidět naživo Liama Neesona či Jamese Nesbitta, hmm, že?

Organizátoři filmovým nadšencům nabídli nejen vstupné na jednotlivé filmy, ale také tzv. multi vstupenky = za výhodnější vstupné na více filmů. Tomáš se rozhodl podpořit mé nadšení pro irskou kinematografii a zakoupil mi tuto výhodnou vstupenku na veškerou irskou produkci dostupnou v rámci festivalu.

Teoreticky to znamenalo, že jsem během osmi dní měla shlédnout 13 filmů natočených buď v Irsku, Iry nebo v irské koprodukci (aby toho nebylo málo, tak jsme společne s Tomem měli jít na další dva festivalové filmy, = 15 filmů). Menu bylo opravdu pestré – divák si mohl vybrat z dokumentů, psychologických thrillerů, či animovaných filmů.

Praxe byla ovšem jiná. Zorganizovat takovou událost musí být jistě velice náročné… Organizátoři sice nabídli výhodné hromadné vstupné, bylo ovšem nad síly diváků všechny nabízené filmy shlédnout. Problém nespočíval v tom, že by člověk nezvládl cca dva filmy za večer, pokud se avšak nekryly promítací časy, což se bohužel dělo. To znamenalo, že diváci přišli o možnost vidět některé filmy a kina o větší výdělek, jelikož majitelé hromadných vstupenek měli rezervovaná místa.

Ke všemu se, navíc, jak jsem už psala, promítalo v sedmi kinech, která se nacházejí v různých částech města = možný logistický problém… Předem jsem si tedy připravila svůj soukromý program, s informacemi o promítacích časech a konkrétních kinech a s lístky v ruce se postavila na pomyslnou startovní čáru… První film, bez problémů, protože se promítalo o víkendu. Kolize nastala během následujícího týdne, jak skloubit školu, školní povinnosti a kino?

Nakonec to dopadlo tak, že jsem se na seminářích snažila alespoň tvářit, že vím, která bije… což je obzvláště těžký úkol, pokud je probíranou látkou Ulysses Jamese Joyce a váš učitel je zarytý nadšenec tohoto autora a má o všem nechutný přehled. Ze školy jsem většinou pádila rovnou do kina, vystát frontu (přestát nátlak lidí, které v kině normálně nepotkáte) a v klidu usednout. Domů jsem tedy každý den, buď ze školy či kina, chodila nejdřív v deset večer.

Přestože jsem měla důkladně promyšlený plán, tak abych měla dostatek času na přesuny mezi kiny, stávalo se, že jsem nakonec stejně zběsile běhala po městě, z jednoho kina do druhého. I když jsem vypila hektolitry kávy, a moje sedací ústrojí bylo neustálým sezením značně pohmožděno, i tak se stalo, že jsem usnula během produkce filmu Mise Éire. Vím, neomlouvá mě ani to, že se jednalo o archivní unikát v irštině (s anglickými titulky), ale následky předávkování se prostě projevily.

Jaké jsou, kromě únavy, mé pocity? Skvělé! Mám teď sice dojem, že venku na mě číhá velmi, velmi zlý svět, plný ošklivých a krutých lidí; na který bychom děti měli od malička připravovat čtením Beckettových „depresivních“ děl (místo klasických pohádek, s výjimkou bří Grimmů), ale převážnou většinu shlédnutých filmů mohu jedině vřele doporučit. Namátkou bych vybrala Dorothy Mills, The Daisy Chain či Cherrybomb – jeden lepší než druhý. Navrhuji ovšem, abyste se předem vyzbrojili dobrou náladou :)

Málem bych zapomněla, i česká kinematografie měla na festivalu zástupce, a to hned dva. Diváci měli možnost shlédnout Bratry Karamazovy či O rodičích a dětech.

Ha! Už jsem tu. Prošla jsem si všechny Tvé e-maily, až jsem to našla. Teď už jen, abych si to nezapomněla zabookmarkovat. Chtěla jsem se pojmenovat jako Handa, ale já hlava skopová se musím jmenovat všude stejně, jinak bych se už nikdy nepřihlásila. Tak HanaZ, to jsem já.


Theme port sponsored by Duplika Hosting.
Domů Back To Top